V neděli dopoledne to zpoza okna vypadalo venku pěkně, sluníčko a tak dále. Samozřejmě, když jsem po obědě vyrazil na svém dvacetiletém železném oři (protože mladší duralový oř je v nemocnici na svaření rámu), bylo už zataženo, vlhko a foukalo jako u výdechu z tunelu metra.
Nejsem slečínka a znám rčení, že neexistuje špatné počasí, pouze špatně oblečený turista. Dole v Berouně to ještě celkem šlo, ale když jsem vystoupal o tři sta výškových metrů výš, přituhlo. V lesích ležel sníh, v příkopech u cest tekla voda jen pod ledem a místy byly dokonce fleky ujetého sněhu i na silnici. Převážně jsem zatím stoupal, tak mi bylo teplo. Ale když jsem kolo zahodil do lesa a vyšel pěšky na buližníkovou skalku Jouglovka, začal jsem fest mrznout. Nad korunami stromů se sice naskytl pěkný rozhled, ale byl vykoupený tím, že jsem byl vystaven větru naplno. Zimní cyklohadry (bunda s membránou atd.) to sice neprofouklo, ale ty zpocené vrstvy pod tím to ochladilo hodně nepříjemně. Přesto jsem tam pobíhal, očumoval, kochal se, fotil, hledal odpovědi na otázky zdejší earthkešky, až najednou koukám, že ta ruka bez rukavice (aby mohla obsluhovat kompaktík) už je modrá a skoro necitlivá. Tak jsem to zabalil, našel kupodivu v proláklině mezi stromy svoje kolo a zamířil domů. Jindy bych si užíval ten dlouhý sjezd, ale teď jsem musel proti silnému větru i z kopce dupat do pedálů, aby to vůbec jelo. Zima mi byla jako horolezcům v tom filmu Nordwand, na který jsem čučel večer den předtím, skoro se mi chtělo brečet. Tachometřík mi ukazoval teplotu mezi dvěma a třemi stupni Celsia, ale pocitově to bylo tak mínus patnáct. Zahřál jsem se trošku až v údolí pod Točníkem, kde už to nefoukalo, ale zase začala docela slušně bolet jedna omrzlá ruka, jak přicházela k sobě. No a na dovršení všeho na mě na polňačce ze Zdic do Králováku asi někdo připravil vúdú past :-)
Zdá se však, že jsem všechno přežil a jako důkaz, že Jouglovka je pěkné a velmi zajímavé místo s bizarními stromy a skalkami, přikládám pár snímků.
Žádné komentáře:
Okomentovat