Na čtvrtý den jsme přespali v kempu v městečku Vík. Místo pěkné, ale úroveň slabší. Z celkových dvou sprch v kempu byla v provozu jedna, protože dámská umývárna se rekonstruovala a společné byly tudíž i tři kóje s toaletami a těch několik umývadel. Voda v té psycho-sprše se pouštěla něčím, co vypadalo jako vypínač na světla a ze sprchového koutu se na to nedalo dosáhnout bez toho, aby člověk udělal krok bosou nohou do blátem zahnojeného předsprší.
Ráno jsme se ještě vrátili na pobřeží a omrkli basaltové jeskyně přímo na pláži.
Cestou jsme projížděli místem, kde ze země trčí zbytek konstrukce mostu, který před lety strhla voda valící se z hor z ledovce bleskově tajícího v důsledku soptění jím přikryté sopky.
Po přesunu dál na východ, stále po silnici č. 1, jsme zařadili pěší túru k parádnímu vodopádu Svartifoss. Není nejvyšší ani nejmohutnější, ale rozhodně patří mezi ty nejkrásnější. Procourali jsme širší okolí a užili si tu pohledů z výšky i výhledů do dáli.
A s námi se kochal i drozd cvrčala (to fakt existuje!).
A nakonec dva obrázky, které fotil Pína ...
... a jeden, co jsem cvakl navečer mobilem v dalším kempu.
