Trasu jsme si naplánovali a absolvovali okružní, napřed ze Štěchovic po červené do kopce k Homoli - k nádrži štěchovické přečerpávací elektrárny. Je to velmi zajímavé dílo a opravdu stálo za vidění, jak dvojitý obrovský vodovod s lanovkou vedoucí souběžně s ním, tak i samotná nádrž v "jícnu" hory.
Dále jsme pokračovali po červené a po zelené přes vrch Červená hora s vysílačem mobilních operátorů, který bohužel nefunguje jako rozhledna, až do Slap. Přes zídku jsme nakoukli na zámeček, chvíli se před místní hospodou rozmýšleli, jestli nezajdeme na polívku (nezašli), a opustili Slapy po červené směrem ke kapličce Na Rovínku, která před napuštěním jezera Slapy stála na ostrohu vysoko nad řekou. Dnes stojí pár metrů od vody a je obklopena přístavištěm hausboatů. V sezóně tu nejspíš bývá živo jako dříve o poutích, protože jsme tady i v okolí viděli cedule: "Výstraha! Volný pohyb ozbrojených dětí, psů a podnapilých. Postupujte opatrně!" Teď tu bylo totální liduprázdno a bez úhony jsme skrz nebezpečné území prošli a postupovali dál po červené a modré do Třebenic na plánovanou a s chutí vyhlíženou zastávku ve staroslavné trampské hospodě U Taterů.
Hospůdka měla otevřeno, uvnitř jen dvě osoby. Pánové nás přivítali a ukázalo se, že je to pan hostinský Pavel Tater alias Gubby, jinak taky šerif osady SKOT, se svým kamarádem. Dali jsme se do řeči a při polívce vyplavalo na povrch, že tenhle štamgast má stejně jako já určitý vztah k Jinonicím a že máme nějaké společné vzpomínky a známe společné lidi. To už se tak v hospodách stává. U pivka mezi polívkou a následným párkem s kremžskou hořčicí ale bouchla bomba úplně jiného kalibru. Ačkoliv jsme oba s Pavlem byli v téhle hospůdce a zároveň osadní klubovně prvně v životě, ukázalo se, že pan Tater (Gubby) se svým bráchou dvojčetem Šumákem bývali hodně blízcí kamarádi s Pavlovým tátou a hrávali spolu ještě s několika dalšími maníky roky nohejbal po osadních turnajích i v nějaké oficiální soutěži. A klasika - při první vzpomínce na ty roky z něj vylítlo v takových situacích asi obvyklé: "No to jsme se tenkrát ožrali!" Nicméně pan Tater se napřed tvářil nedůvěřivě a přijal to, až když mu Pavel ukázal občanku :-) Pak nějakou dobou chodil sem a tam po lokále a po kuchyni a nevěřícně kroutil hlavou a udiveně opakoval, že to snad není možné a že to nemůže být pravda. Tak ho Pavel dorazil tím, že další z členů jejich starého nohejbalového týmu je navíc jeho strýcem.
Byla to úžasná situace a hrozně zajímavá atmosféra v téhle romantické, kamínky vytopené trampské hospůdce se starými fotkami Svatojánských proudů a dalších míst v okolí z doby minulé a s komickým nápisem "Hubte trampy, serou v lese!" nade dveřmi a nad pípou. Chtělo by se ještě sedět a poslat tam dalších pár piv a poslechnout si ještě pár vzpomínek starého trampa, ale byla před námi taky cesta zpět a slunce, ačkoliv neviditelné za hustou šedou dekou, se přesto klonilo k západu.
Zaplatili jsme, rozloučili se, nechali si poradit zkratku k řece a svižně vyšli směrem ke Ztracence. Kdo cestu úbočím stráně nad řekou nad bývalými Svatojánskými proudy kolem trampských chatek a po skalních římsách a skrz tunýlky zná, ten o její kráse ví, pro ty ostatní se to popsat stejně nedá. Dovedla nás zpátky do Štěchovic a potkali jsme jen jednoho člověka v protisměru a druhého v našem směru, šel s pejskem, nějak víc pospíchal a předešel nás. Jinak jsme to tam měli celé pro sebe. Byl jsem docela překvapen, že snad všechny chaty jak u Třebenic, tak i dál na Ztracence byly prázdné. Čekal jsem, že zdejší chataři budou mít trampské duše a bude jich sem aspoň část vyrážet v každém ročním období. Na druhou stranu tak aspoň byl klid na odlov jedné kešky, kterou jsem ani nehledal, ale cvičené oko samo od sebe utkvělo na podezřelém místě a nespletlo se ;-)
