Objezd Brd

Dnes byl asi poslední "letní" den tohoto podzimu a my jsme ho s kamarádem Zoufou využili k cyklovýletu pracovně nazvanému Objezd Brd. Vlakem jsme se dopravili do Svojkovic, to je zastávka mezi Holoubkovem a Rokycany. Odtamtud jsme na tlustých gumách už vlastními silami zamířili nejprve na jih a pak postupně na východ a severovýchod skrz a kolem Vojenského újezdu Brdy. V tom krásném prostředí a neuvěřitelně úžasném počasí (teploměr mi ukazoval mezi 18 a 24 stupni Celsia) to byla jedna z mých nejlepších letošních vyjížděk. I ty kopce byly nějaké snesitelnější. Natočili jsme cca 90 kilometrů a skoro kilák nastoupali (podle barometrického výškoměru v tacháčku, podle mapy.cz skoro patnáct set metrů).

Úplněk

Co k tomu psát? Přestože je pořád stejný, láká mě to pořád ho fotit.

Dolomiti 2013 - Civetta

Letošní tradiční krátká dovolená v Dolomitech proběhla v prvních srpnových dnech. Pínovi se už nechtělo chodit do kopce, tak jsme jeli jen s kamarádem Pavlem. Letošním hlavním cílem byla horská skupina Civetta. Záměrem bylo stanout na jejím stejnojmenném vrcholu a absolvovat zde aspoň jednu ferratu. Průvodci uvádějí ferraty Tissi a Aleghesi. Obě lze použít pro cestu k vrcholu, přičemž Aleghesi vede až na něj a Tissi končí o pár set metrů níž pod chatou Torrani. Doporučuje se i varianta ferratou Aleghesi nahoru a Tissi využít k sestupu. Každopádně ať se trasa naplánuje jakkoliv, vždycky vychází celkový čas přes 10 hodin a to spíš ke třinácti hodinám. A to navíc jen k výchozímu bodu, kterým je horní stanice lanovky. Průvodci ovšem nějak neřeší, že ani kdyby člověk vyrazil ráno první lanovkou, tak za těch docela sportovních deset hodin už stejně žádná lanovka zpět do civilizace prostě nejede. Možná (a nejen) proto doporučují absolvovat to jakou dvoudenní túru s přespáním na výše jmenované chatě.

Ale od začátku. Vyjeli jsme z Prahy v pět ráno a začali ukrajovat první z více než sedmi set kilometrů převážně po dálnicích - českých, německých, rakouských a italských. Nikde žádná zácpa, cesta odsýpala, ale mohla by odsýpat i rychleji. V Německu mají na několika desítkách! kilometrů dálnice omezenu rychlost na 80 km/h. Po osmi hodinách jsme zastavili skoro v cíli, v sedle Staulanza.

Na louce pod lesem jsme jako oběd zbaštili sebáky (obložené housky atd. připravené s sebou na cestu) kochajíce se přitom krásnými výhledy. Poté jsme jako krátký lehký program prvního dne absolvovali tam a zpátky pár kilometrů procházky k balvanu s otisky stop dinosaurů (ano, bylo to za účelem odlovu earthcache). Až na poslední pársetmetrový úsek prudce vzhůru k začátku skal vedla cesta většinou lesem a víceméně po vrstevnici s občasnými průhledy na masiv Civetty na protější straně údolí. Nezopakovali jsme tak svoji častou chybu a neodvařili jsme se nějakou brutalitou hned v úvodní den. Dinosauří stopy byly trochu zklamáním. Kdyby mi někdo řekl, že ty díry v šutru vznikly tak, že si vojáci kdysi dávno zkoušeli z pár set metrů nový kulomet Maxim, věřil bych tomu víc.

Sjeli jsme zbývajících pár kilometrů serpentinami ze sedla do lokality Palafavera a ubytovali se v místním kempu. Při této, myslím že dvanácté výpravě, jsme poprvé nepřespávali "na divoko" někde venku, ale vzali jsme zavděk relativním pohodlím autokempu.

Po rychlé stavbě stanu a krátkém obhlédnutí sprch a toalet jsme si zašli zkontrolovat, která z místních lanovek je ta naše a od kolika hodin je ráno v provozu. Pak následovalo posezení na zahrádce před barem jednoho místního pensionu, kde nám krojovaná žena nosila docela dobré Zahre beer, Pavel ji nazval "Středověkou ženou". Večer už jen sbalení batohů na zítra a spát.

Ráno jsme nevstali nikterak brzy, protože lanovka jezdila až od 7:45, tak nebylo moc kam spěchat. Vyvezli jsme se pár set výškových metrů, přesunuli se mírně z kopce (bohužel) do sedla a začali konečně stoupat po svých. Sluníčko se do nás na tom jihovýchodním úbočí opíralo hned od začátku. Šli jsme v takovém řídkém roztrhaném průvodu lidí všeho věku, z nichž většina mířila k chatě Coldai. Věděl jsem, že dneska budu na nohou hodně dlouho, tak jsem nasadil pohodové tempo a pozvolna ukrajoval první metry cesty necesty. Zprvu jsem myslel, že ty malé děti a důchodkyně mi snad utečou, ale to bylo jen jejich prvotní nadšení, po pár minutách všichni zpomalili na moje tempo nebo ještě víc.

Kolem chaty Coldai dřepící ve výšce 2132 metrů nad mořem jsme jen prošli a teď víceméně po vrstevnici jsme se přes první krátký sněhový úsek posouvali pod nástup ferraty.

Od chaty nám to k rozcestníku, ze kterého ve 2300 metrech z hlavní cestičky odbočovala pohlavní cestička k ferratě trvalo asi hodinu. Tam jsme v 10:20 na chvíli zastavili a zblajzli kus chleba s nějakou klobásou. Myslím, že už jsme se tam i navlékli do feratových setů.

Po tomhle prvním obědě už to bylo nadlouho jen hodně do kopce. Nejprve k úpatí ferraty a pak po ní. Lezení to bylo pěkné, po všech stránkách takový slušný průměr. Horolezecká obtížnost spíš nižší, všechny náročnější úseky jsou skoro až nadbytečně vystrojené a ztrácí tím tak trochu na zajímavosti.

Výhledy byly samozřejmě nádherné, měli jsme štěstí, nebyla mlha. A Monte Pelmo naproti přes údolí se jentak neokouká.

Po nějaké době nás ferrata převedla na druhou stranu hřebene, takže výhledová kochačka pokračovala - v hloubce pod sebou jsme měli jezero Alleghe s typicky tyrkysově zbarvenou vodou.

Zato v těch dvou jedenapůllitrových PETkách mi voda povážlivě docházela, přestože jsem s ní celkem šetřil a cestou si cpal do flašek i sníh.

Po překonání přibližně tisíce výškových metrů jsme kolem třetí odpoledne stanuli na vrcholu Monte Civetta ve výšce 3220 metrů.

Dali jsme si druhý oběd, s námi a od nás poobědvali i všudypřítomní ptáci somráci, nafotili jsme sebe a nějaká ta panoramata a začali jsme se pracně nabytých výškových metrů zase zbavovat.

Šestnáct metrů pod čarou tří tisíc nás čekala chata Torrani a v ní vychlazené pivo. Ani nevadilo, že to byl jen lahváč. Jenom zasyčelo. Rifugio Torrani není ani tak chata, jako spíš bivak s obsluhou. Místní bivakmástr ze dveří své světničky prodává pár základních potravin, jako třeba právě to pivo. Taky tu z trubky i kolem teče spousta ledové vody, která ještě včera byla součástí velkého sněhového pole nad chatou.

Sestup odtud je možný dvěma cestami, buď ferratou Tissi, nebo cestou zvanou Via normale. Ferratu jsme si nechali na nějakou příští návštěvu těchto míst s tím, že ji raději využijeme pro výstup. Ale ta takzvaná Via normale též představovala místy docela náročný sestup. Nechtěl bych vidět, jak by vypadala nějaká Via nenormále.

Čekalo nás spoustu strmých sestupů jištěných ocelovými lany, přechody ztvrdlých sněhových polí a sjíždění suťovištěm. Jeden si tu neodpočinul.

A čas ubíhal a ubíhal. Protější Pelmo nabíralo se zapadajícícm sluncem čím dál tím teplejší barvičky.

Když jsme konečně dorazili na hlavní cestu 557, bylo jasné, že za světla se "domů" do Palafavery nedostaneme ani náhodou.

Vydali jsme se po ní tedy opačným směrem a za světla se dostali aspoň na širokou lesní cestu vedoucí do obce Pecol, kam jsme sešli už za světla čelovky. Do kempu jsme pak museli po asfaltce vystoupat serpentinami dva kilometry a cca 150 výškových metrů.

V deset večer jsme konečně shodili bágly a pohorky před naším stanem. Jak jsme ocenili, že jsme tentokrát v kempu, máme místo, stojící stan a za rohem teplou sprchu. Jindy bychom teď teprve začali hledat nějaké místo pro přenocování a přinejlepším si opláchli nohy v ledovém potoce. Byla to nejnáročnější akce, kterou jsem dosud absolvoval. Dvanáct hodin na nohou s báglem s jídlem a zásobou pití, se zrcadlovkou, s nějakým oblečením navíc (hory!) a s ferratovým setem a helmou. Nastoupáno asi 1700 metrů převážně po ferratě a v těžkém horském terénu. Za dobu túry jsem vypil 4,5 litru vody a 0,5 litru piva, k tomu ještě další tekutiny před a po.

V neděli jsme se rozhodli, že žádnou těžkou túru už teď absolvovat nechceme. Ten názor nám našptávala mj. i naše kolena, která včerejšek odnesla nejvíc; ty sestupy jsou smrtící. Sbalili jsme stan, zaplatili kemp a vyjeli zpět k domovu. Před městečkem Corvara in Badia jsme to zapíchli a dvěma lanovkami jsme se kolem jezera Boé vyvezli do 2500 metrů.

Odtud jsme si naordinovali ferratu na 2917 metrů vysoký Piz da Lech de Boé - Vrchol u jezera Boé. Tahle ferrata mi přišla mnohem zábavnější, než včerejší Aleghesi na Civettu. Kromě dlouhých příkrých míst zajištěných žebříky se mi ji podařilo celou "dát čistě", možná kromě jednoho nebo dvou dalších míst :-) 

Jako bonus jsem navíc v jednom místě, kde jsme na římse mezi dvěma žebříky čekali, až se ta skupinka postupující před námi odplouží někam dál, našel kešku, o jejíž existenci jsem vůbec nevěděl. Mému geocacherskému oku byla podezřelá ta hromádka kamenů obývající skalní výklenek za žebříkem. Ze srandy jsem Pavlovi řekl: "Hele, není vona tam keška?" A když jsem stále ještě z legrace nadzvedl dva kameny, jako že ji hledám, vykouklo na mě skutečně víčko lockalock krabičky! Existovala teprve asi týden, ale bylo z toho jen STF.

Od konce ferraty už to bylo k vrcholu jen pár set metrů chůze mírně do kopce a cestou bylo na co koukat. Přes obrovskou trhlinu Val de Mesdi jsme měli výhled na hlavní část horské skupiny Sella a její 3192 metrů vysoký a díky svému pyramidovému tvaru s jinými nezaměnitelný hlavní vrchol Piz Boé.

Počasí bylo pořád fajn, na nebi fotogenické mráčky, čas nás nehonil, co víc si přát? Až když jsme se vraceli lanovkou k autu, přišla kratší přeprška, ale nejsme z cukru.

Po převlečení a přezutí (v botaskách se řídí líp, než v pohorkách) jsme popojeli do Corvary, trošku se tam courli, dali si na nějaké pravé italské malinkaté kafíčko a práskli do koní. Mimochodem to espresso servírované se sklenicí vody a se sušenkou, jak to má být, stálo na zahrádce v "hlavní turistické ulici" pouhých 1,20 eura.

Pokud by někdo chtěl fotky vidět ve větším rozlišení, může mrknout na moje album na serveru Zonerama.
A kdyby náhodou někdo chtěl vidět nepovedené video - 360 stupňový rozhled z vrcholu Civetty, je zde. Je to celé zamlžené a roztřesené, třásly se mi ruce a na displeji foťáku jsem v tom plném slunečním svitu vůbec nic neviděl a objektivem jsem mířil jen tak odhadem naslepo.