Island - šestý den

V šestém dni našeho putování jsme se vrátili k městečku Vík a navštívili oblast Dyrholaey. Pro nás Středoevropany je pohled na kilometry černé pláže nebo gigantická skalní okna zalévaná příbojem hodně neobvyklý a je težké se toho nabažit.
Odtud jsme pokračovali směrem od pobřeží se zastávkou u neuvěřitelně barevného sopečného kráteru Kerio. To bylo jediné místo na Islandu, kde po nás chtěli vstupné (pokud si pamatuji, tak dvě eura).
Odpoledne jsme zaplnili docela dlouhou procházkou po termální oblasti Hveragerdi. V celé oblasti se pořád odněkud kouří, něco u cesty bublá a případně ještě smrdí. Po několika kilometrech proti proudu potůčku jsme začali narážet na první skupinky lidí posedávajících, polehávajících a cachtajících se v mělké, ale teplé potoční vodě. Došli jsme až k soutoku horkého a studeného potoka a prozkoumali ještě asi kilometr údolí toho horkého. Různě na březích nebo přímo z jeho dna vyvěrala vařicí voda. S postupujícím časem lidé odcházeli a za chvíli jako by to údolí bylo jenom naše. Našli jsme si s Pínou šikovné místo, kde byla v potoce z kamenů vystavená hrázka a kde byla teplota vody už snesitelná. Rychle do plavek a už jsme se tam rozvalovali. Musím přiznat, že se mi z té jen taktak snesitelné horké vody a asi v kombinaci s tím jedním jejich slabým isladským pivem začala po chvíli trochu točit hlava, proto jsem vždycky na pár minut povylezl, sedl si na kámen a vařil si jenom nohy. Pavel s Ondrou si to nechali ujít a radši se o kus dál snažili donutit zapózovat ovci a berana pro jejich focení.
Po téhle lázeňské proceduře nás při návratu k autu zastihl pořádný déšť a asi na hodinu nás uvěznil pod venkovní stříškou chatky s občerstvením, které už však bohužel mělo po zavíračce. Jakmile déšť polevil, začali jsme v okolí hledat místo ke stavbě stanů, ale žádné vhodné jsme nenašli. Když to bylo trochu schované, nebyl tam ani kousek roviny, když to bylo rovné, bylo to hned na očích u cestičky. Vydali jsme se tedy na další cestu autem a než jsme konečně zakempovali, zůstalo za námi ještě pěkných pár desítek kilometrů.

Ralsko a Děvín

Koncem léta jsem s kamarády krátce navštívil zříceninu Děvín u Stráže pod Ralskem a tolik mě to místo zaujalo, že jsem si tam teď udělal výlet ještě jednou. Těšil jsem se na barevný bukový les v podzimním dni, ale celou cestu se střídalo sluníčko s mlhou a vypadalo to, že mlha má dost navrch. Nakonec prohrála a mohl jsem si užívat barvičky a paprsky a občas i něco vyfotit.
Evidentně je toho v tomhle kraji k vidění mnohem víc, ale dvakrát dvě hodiny cesty z Berouna přes celou Prahu (a zpět) jsou u jednodenního výletu bohužel dost v nepoměru s časem venku.

 

Island - pátý den

Zamířili jsme opět na východ a dojeli až k ledovcové laguně Jökulsárlón. Byl to nejdeštivější den naší výpravy, což nás dost mrzelo, protože zrovna tohle místo je fotogenické spíš za slunečného a jasného počasí. Takhle jsme toho z plovoucích ledovců moc nezahlédli.
Z místních obyvatel nám byli trochu ochotni pózovat ptáci, ale lachtan si hrál na schovku a když už vykoukl, tak leda někde v dálce za krou.
Pěkná podívaná byla na větší či menší torza ledů zmírajících v mořském příboji v ústí řeky vytékající z laguny.
Tohle byl nejvýchodnější bod naší cesty a odtud jsme se začali vracet. Odpoledne jsme se prošli kolem kaňonu Fjaðrargljufur, který naopak měl v tom mlhavém a mrholivém počasí možná větší kouzlo, než kdyby bylo hezky.

České ferraty

Letos jsme se s kamarády rozhodli ušetřit trochu času a cesty (naivně jsme mysleli, že i sil) a místo téměř každoroční návštěvy Dolomit obrazit známé ferraty v ČR. Ačkoliv takové monumentální scenérie jako v Itálii z našich ferrat spatřit nelze, zašplhat se na některých z nich dá stejně dobře a jejich návštěva rozhodně stojí za to a nebyla pro nás zklamáním.

1. den
V pátek jsme vyrazili poledním směrem a jako první jsme dopoledne navštívili Tábor a jeho cvičnou ferratu u řeky Lužnice. Pokud se nepletu, tak je natažená na žulové skále. Subjektivně mi ta žula přišla o trochu klouzavější, než ten italský vápenec a dolomit, nicméně za sucha rozhodně žádný extrém a s využitím lana a umělých stupů by ji měl zvládnout každý, kdo má aspoň minimální fyzičku. Mně se podařilo dát ji až na jednu výjimku ve spodní části úplně čistě. Na dohled od spodku ferraty je hospůdka s venkovním sezením.

Po slezení a občerstvení jsme popojeli do Bechyně na zdejší poměrně nový přírůstek mezi českými zajištěnými cestami. Přístup k ferratě je z města po žluté turistické a po vyšlápnutí kopce v lese pak pár set metrů po rozhraní pole a lesa nad řekou. Na ferratu se nastupuje nahoře na skalní vyhlídce, slézá se po žebříku dolů, pak se celá traverzuje těsně nad hladinou a nakonec se šplhá v převislé skále ke zvonečku. Ale to není konec, to je teprve půlka. Ještě jsme se museli vrátit tou samou cestou. Jen přibližně ve dvou třetinách byla možnost si zvolit, jestli polezeme pořád po laně a kramlích těsně nad vodou, nebo si ušetříme trochu námahy použitím pěkného lnového mostu. A té námahy jsme si užili habaděj už cestou tam. Většina ferraty je vedena stále v menším nebo větším převisu a zejména horní partie těla dostávají zabrat. Osobně se ve mně mísí pocity - pro oči je to moc krásné, pohyb po podemleté skále nad vodou, krásné údolí Lužnice, radost ze zvládnutí fyzicky opravdu náročné trasy, ale zklamala mě téměř absolutní absence možnosti lézt si to aspoň místy po skále. V některých místech mi připadalo, že logičtější by bylo vést ji tam o trochu výš a umožnit lezcům přirozenější pohyb s využitím přírodních chytů a stupů a nenutit je stále jen rukama za lano a nohama na kramle. Myslím, že lezců, kteří dají třeba jen polovinu téhle ferraty čistě, se v populaci moc nenajde. Nicméně díky za ni, své místo tu určitě má a fyzičku na ní člověk potrénuje dostatečně.

2. den
V sobotu jsme vyrazili naopak na stranu půlnoční a první zastávku udělali ve Slaném. Navštívili jsme v tuto chvíli asi nejmladší českou ferratu na Slánské hoře. Ferrata má v dolní půlce dvě možné cesty, vede po čedičové skále, délkou je srovnatelná s ferratou táborskou, ale obtížností ji překonává. Aspoň já jsem se na tom čediči musel mnohem častěji chytit za lano nebo stoupnout na kramli. Ale tohle lezení se mi líbilo a mít ji někde poblíž bydliště, zkoušel bych ji znova a znova s snažil se zlepšovat.

Další putování severním směrem nás dovedlo do Děčína na vyhlášenou Pastýřskou stěnu. Na ferratu se nezvykle nastupuje uprostřed města po kamenné opěrné zdi v proluce mezi domy. A mluvit o ferratě v jednotném čísle není úplně správné, protože je to spíš areál s patnácti zajištěnými cestami různých obtížností (stav teď v srpnu 2015). Asi není překvapením, že zdejší skálu tvoří pískovec. Proti žule a čediči je to úplně o něčem jiném - dají se používat i méně výrazné chyty a i normální pohorky pěkně drží jen na tření. Vybrali jsme si cestu Dráteník, která má ferratovou klasifikaci D- (ze stupnice A - F) a klasifikaci volného lezení 2+ (stupnice???). Ani nevím, jestli jsem první převísek překonal čistě, nebo jsem si musel pomoci, ale na druhém převisu jsem se zasekl. Zkoušel jsem ho čistě zprava, zkoušel jsem ho čistě zleva, pěkně jsem se na něm vyšťavil. V kombinaci s únavou z Bechyně už toho bylo dost a nakonec jsem usoudil, že nemám stoprocentní jistotu ani že bych to přelezl po laně. Ručičky už toho měly dost a nechtěl jsem riskovat, tak jsem se prvně v životě z nějaké ferraty vrátil. Bratránek si napřed říkal, co tam tak řeším, ale když popolezl blíž, pochopil, že to je trochu těžší úsek ... Slezli jsme opatrně zpátky a jako náhradu za dráteníka si vybrali cestu Memento HTW klasifikovanou jako C. Byla krásná, nabral jsem na ní jeden "trestňák" na takové jakoby plotně. Byl tam píseček a klouzalo to, tak jsem se radši přidržel. Jinak jsem ji dal celou čistě, stejně jako navazující vodorovnou cestu Vzdušný balet (A/B). Pro zábavu jsem si ještě vylezl po skále vedle žebříku i konečný kousek na hranu. Na Pastýřskou stěnu se chci určitě zase někdy podívat a zkusit nějakou další cestu, nebo třeba v plné síle zopakovat pokus o Dráteníka.

3. den
V neděli ráno jsme si od kamaráda z Kytlice, kde jsme strávili večer a noc, zajeli do lesního divadla v Chřibské trošku potrénovat slaňování a odlovit přitom jednu kešku. Po obědě ve Stráži pod Ralskem následoval krátký výšlap na prohlídku nedaleké zříceniny Děvín a pak už nás čekaly Semily. Zdejší vyhlášená ferrata Vodní brána patří rozhodně také k tomu dobrému, co lze mezi ferratami potkat. Opět super prostředí, skalní výchoz nebo snad soutěska nad řekou Jizerou, chytů a stupů tak akorát, skála neklouzavá, prý z albitické žuly. Náročnost pro mě ideální, dal jsem ji ještě čistě, ale rozhodně to nebylo zadarmo, spíš na hranici mých možností a schopností. Jinými slovy - úchvatná záležitost a také se nebudu bránit, pokud se někdy naskytne možnost si to zopakovat.