Jouglovka

V neděli dopoledne to zpoza okna vypadalo venku pěkně, sluníčko a tak dále. Samozřejmě, když jsem po obědě vyrazil na svém dvacetiletém železném oři (protože mladší duralový oř je v nemocnici na svaření rámu), bylo už zataženo, vlhko a foukalo jako u výdechu z tunelu metra.
Nejsem slečínka a znám rčení, že neexistuje špatné počasí, pouze špatně oblečený turista. Dole v Berouně to ještě celkem šlo, ale když jsem vystoupal o tři sta výškových metrů výš, přituhlo. V lesích ležel sníh, v příkopech u cest tekla voda jen pod ledem a místy byly dokonce fleky ujetého sněhu i na silnici. Převážně jsem zatím stoupal, tak mi bylo teplo. Ale když jsem kolo zahodil do lesa a vyšel pěšky na buližníkovou skalku Jouglovka, začal jsem fest mrznout. Nad korunami stromů se sice naskytl pěkný rozhled, ale byl vykoupený tím, že jsem byl vystaven větru naplno. Zimní cyklohadry (bunda s membránou atd.) to sice neprofouklo, ale ty zpocené vrstvy pod tím to ochladilo hodně nepříjemně. Přesto jsem tam pobíhal, očumoval, kochal se, fotil, hledal odpovědi na otázky zdejší earthkešky, až najednou koukám, že ta ruka bez rukavice (aby mohla obsluhovat kompaktík) už je modrá a skoro necitlivá. Tak jsem to zabalil, našel kupodivu v proláklině mezi stromy svoje kolo a zamířil domů. Jindy bych si užíval ten dlouhý sjezd, ale teď jsem musel proti silnému větru i z kopce dupat do pedálů, aby to vůbec jelo. Zima mi byla jako horolezcům v tom filmu Nordwand, na který jsem čučel večer den předtím, skoro se mi chtělo brečet. Tachometřík mi ukazoval teplotu mezi dvěma a třemi stupni Celsia, ale pocitově to bylo tak mínus patnáct. Zahřál jsem se trošku až v údolí pod Točníkem, kde už to nefoukalo, ale zase začala docela slušně bolet jedna omrzlá ruka, jak přicházela k sobě. No a na dovršení všeho na mě na polňačce ze Zdic do Králováku asi někdo připravil vúdú past :-)
Zdá se však, že jsem všechno přežil a jako důkaz, že Jouglovka je pěkné a velmi zajímavé místo s bizarními stromy a skalkami, přikládám pár snímků.

Rovnodennost

Dnes ráno cestou do práce jsem zahlédl Slunce vycházející na horizontu Prahy. Pěkně vykukovala polovina kotouče a rudě žhnula v úzké mezeře pod nejnižšími mraky. Využil jsem situace, odbočil a hned zaparkoval v uličce končící v horní části pražského parku s nepříliš originálním názvem Sacré Coeur. Ale i ty cca dvě minuty od okamžiku, kdy jsem východ Slunce zaregistroval, do chvíle, kdy jsem vystoupil z auta a došel nebo spíš doklusal na místečko s jakýms-takýms výhledem už se scenérie změnila a z velkého ostrého slunečního disku zůstal spíš jen barevný flek v mracích. Ale když už jsem tam s kompaktem v ruce stál, tak jsem to cvaknul :-)

Skrýše 2013

Dnes, v neděli, jsem se již potřetí zúčastnil orientačního pochodu zvaného Skrýše, letos tedy Skrýše 2013. Je to taková kombinovaná akce, kdo chce běžet, má orientační běh, kdo nechce, má orientační pochod. Kdo preferuje klasiku, orientuje se podle kompasu nebo spíš buzoly, ostatní používají gps navigaci. Do druhé skupiny patří většinou geokešeři, pro které je tahle událost zároveň keškou typu event.
Letos to byl už pátý ročník (jestli se nepletu, hihihi) pořádaný Ollesem a partou okolo něj. Pokaždé se to koná v oblasti severně od Plzně, Bolevecké rybníky atd.
Poprvé jsem se účastnil ročníku 2009, ani nevím, jak jsem se o akci dozvěděl, nejspíš náhodou někde na fóru geocaching.cz. Bylo to 21. února a všude bylo hodně mokrého sněhu. Vyrazil jsem do terénu s celou rodinou a pamatuji si, jak jsem tehdy devítiletou dceru držel někde v půlce cesty ve vzduchu a manželka jí navlékala náhradní suché ponožky a přes ně igelitové pytlíky, protože boty měla mokřejší než vodník Česílko. Tehdy jsme v kategorii gps skončili 24. z 38 účastníků. Podotýkám, že se nejedná o nějaké hrátky jako o mezinárodním dni dětí, ale plnohodnotný čtyřhodinový orienťák pro dospělé ve stylu "každý jak umí a na co má".
Při druhé účasti, v roce 2010, jsme kvůli zákeřnému útoku nemocí byli jen dvoučlenný tým, já s dcerou.
6. března leželo na Plzeňsku sněhu míň než rok předtím a byl spíš umrzlý, takže nohy vydržely docela v suchu. 29. místo ze 42 odpovídalo přibližně loňskému výkonu.
V roce 2011 jsem na tuhle akci nějak úplně zapomněl a v roce 2012 leželi v době konání oba potomci doma  a polykali antibiotika, tak jsme účast s těžkým srdcem zrušili.

Letos byli opět naši "fakánci" zkoseni chřipkou, ale už to vážně nejsou mimina ani neblouzní ve vysokých horečkách, tak jsme je nechali doma jednoho druhému vzájemně napospas a do Plzně jsme vyrazili jen s manželkou. Bylo to trochu jako když jsme spolu zamlada randili :-)
Ještě včera večer se ve mně slabě ozýval takový vnitřní hlásek, ať se na to vykašlu, že jsem přece viděl, jak to venku vypadá, všude bahno, břečka, voda tekoucí po všech lesních cestách, do toho přepršky... Předpověď počasí (je fakt, že v sobotu už jsem na aktuální nekoukal) taky neslibovala nic pěkného. Zkrátka vůbec by mě nenapadlo, že to dneska bude z hlediska terénu a počasí tak výtečná akce. Nenapadlo by mě to ani dnes ráno, protože půl cesty do Plzně jsem jel po dálnici s rozsvícenými mlhovkami. V lesích v oblasti závodu bylo samozřejmě mokro, při pohledu do kalendáře by to ani jinak být nemohlo, ale bylo to takové normální, snesitelné, žádný extrém. A po sněhu nebylo ani památky.

Z chladu a zmrzlých rukou při čučení na Šídlovský rybník běhěm čekání na start se po pár minutách svižné chůze stalo příjemné teplo. Po dalších pár minutách a pár mírných kopečcích přešlo příjemné teplo v míň příjemné horko a začínající pot. Po cca hodině od startu, u třetí kontroly, ze sebe moje jinak extrémně zimomřivá ženuška servala zimní péřovku (spíš takový spacák s rukávy a dole s dírou pro nohy) a dál pokračovala až do cíle jen ve svetříku. Samozřejmě je to slabota proti běžcům, kterým většinou stačila jen dvě trička, ale u ní je to nevídané. Je tedy pravda, že při absenci našich potomků-zdržovačů jsem nasadil trošku svižnější tempo a v některých kopečcích jsme oba měli dech a tep na úrovních odpovídajících lehkému běhu. No a když do toho vyšlo sluníčko, které vyhrálo v boji s mlhou na celé čáře, bylo o tepelnou pohodu postaráno až do konce závodu a občasné zafoukání větříku místy i potěšilo a osvěžilo. Objednání takovéhoto počasí považuji opravdu za pořadatelský majstrštyk!

Když byla včera zveřejněna místa kontrol (zatím bez bodového ohodnocení), zobrazil jsme si je na mapě a začal jsem študýrovat, kudy a kam to vzít. Připadalo mi že sebrat všechny kontroly bude asi neproveditelné i pro top orientační běžce, ale nechtěl jsem se motat jen po bližším okolí a sbírat málo hodnocené kontroly. Chtěl jsem dojít i na nějaký vzdálenější cíp, kde by mohla být šance na větší bodový zisk. Naklikal jsem si na zkoušku trasu, která vedla od Šídlovského rybníku západně a pak severozápadně a dost využívala modrou turistickou až na Krkavec. Z něj jsem chtěl po zelené dojít k vesnici Ledce, kde bychom vzali naši nejvzdálenější kontrolu (č. 22 za 8 bodů). Následující přemístění na kontrolu č. 14 se zdálo už z mapy být potenciálním navigačním oříškem. Nechtěl jsem jít po silnici, chtěl jsem to naopak vzít co nejvíc přímým směrem. Na mapě vedla většina cest spíš kolmo, než souběžně s nám potřebným směrem. Potenciální trasu jsem naklikal ještě trochu na východ do Záluží a odtud už pak cikcak jižně přes pár kontrol  souběžně se silnicí do cíle. Na monitoru to ukázalo 16 km, což vypadalo jako zvládnutelné během těch čtyř hodin, které závod trvá. Normální svižná chůze 6-7 km/h vlivem dohledávání kontrol, vlivem terénu (nebyla to úplně všude rovina a nebylo to zdaleka jen po cestách) a také vlivem krátkých přestávek na čůrání a na focení velmi lehce klesne na průměr 4 km/h.

Hodinu před startem byly zveřejněny bodové hodnoty jednotlivých kontrol a žádné překvapení se nekonalo, celkem logicky odrážely vzdálenost a terén. Rozhodli jsme se proto zkusit jít tou včera vytipovanou trasou s tím, že podle situace si ji upravíme (rozuměj zkrátíme). Na nejvzdálenějším místě jsme se ocitli skoro přesně ve 13:00, tj. přesně v polovině závodu. To vypadalo docela nadějně. Jen jsme zvolnili tempo a housky zblajzli za pochodu. Ten obávaný úsek jsme v reálu nakonec s džípíeskou a mapou v jedné ruce a s houskou v druhé (byl čas oběda a dostavil se hlad) trefili docela slušně. V takovém jednom odlehlém koutě jsem tam ženě říkal, že tady asi žádné další účastníky nepotkáme. A jak jsem to dořekl, prohnal se kolem nás jeden běžec s buzolou. Ale pak už fakt dlouho nikdo. Nakonec jsem byl docela překvapen, že jsme v reálu prošli přesně tu předpokládanou trasu a posbírali všechny plánované kontroly. V cili jsme ve 14:48, aspoň podle mých hodinek, odevzdali kartičku s jedenácti označenými políčky, mělo by to dát 69 bodů. Teoreticky jsem mohl před cílem vrazit manželce baťoch (jak jej důsledně nazývá Jaroslav Hašek ve Švejkovi) a v rezervním čase nalehko doběhnout ještě pro čtyřbodovou kontrolu u nedalekého Třemošenského rybníka, ale nechtělo se mi :-) A tým má taky držet pohromadě, tak by to nebylo zcela košer.

Celou akci nemohu než hodnotit velmi kladně, nezaregistroval jsem žádný pořadatelský problém, příroda v tomhle kraji světa je opravdu krásná a dnešní počasí, to byl prostě luxus! O mém mínění vypovídá i to, že jedinými mnou absolvovanými geoeventy za pět let je právě trojí účast na Skrýších, nejsem úplně družný typ :-)
Aleši, díky!

P.S.: A teď jsem se dozvěděl i naše umístění a moc mě potěšilo, vešli jsme se do první půlky výsledkové listiny v kategirii gps. 25. místo z 54. To je sladká odměna za těch 17,1 ušlých kilometrů za 3:48 hodiny, behěm kterých jsme nastoupali cca 420 výškových metrů.

Hon na Polednici

Po sobotním obědě je třeba se trošku vyvětrat, aby ten domácí medovník ke kafíčku byl zasloužený a o to víc chutnal. Venku nebylo moc pěkně, ale doma ve městě to ještě vypadalo dobře proti tomu, co nás čekalo v lesích za vesnicí Svatá, jen pár kiláků od domova a o asi dvěstě metrů výš. Bahno bahno sníh bahno led břečka bahno voda déšť z nebe a ze stromů a bahno. Tak asi tak nějak.
Ale i přesto to bylo v lese fajn, výprava za keškou Polednice nás zavedla na místo, kde byly pod strání roztroušeny větší i menší skalky, pěkně porostlé mechem a blýskavé deštěm. A navrch to tam zdobil jeden moc pěkný buk.

Vrtulníky v Dolomitech

Začátkem července 2011 jsem strávil pěkný týden couráním po kopečkách v okolí Cortiny d'Ampezzo. V oblasti sedla Passo Falzarego probíhalo v té době třídenní cvičení italské armády, pravděpodobně speciálních složek Alpini, což je obdoba rakouských jednotek známých jako Horští myslivci. Nevím, co všechno nacvičovali, ale oblastí neustále přelétávaly vrtulníky různých typů a velikostí. Protože se v této problematice vůbec neorientuji, tak jen odhaduji, že některé sloužily k přepravě mužstva, jiné byly jakési velitelské pozorovatelské a další asi "nějaké bojové" :-) Aspoň tak jsem to vypozoroval přes hledáček foťáku s teleobjektivem (Sigma 100-300 f4).
Během půldenního zevlu u jezera Limidés, kam nás zavedla earthkeška, jsem měl čas na nějaké fotopokusy a pozorování. Součástí cvičení bylo krom jiného slanění dvou družstev z vrtulníků na skalní výběžek a následný výstup několik set metrů vysokou skalní stěnou. Na pár fotkách jsou červení a bílí trochu rozeznatelní, ale je to foceno přes celé široké údolí na velkou vzdálenost, takže kvalita fotek není nic moc, navíc se většinou jedná o výřezy.

Mimochodem - prostředí si vojáci ke svému cvičení vybrali opravdu stylové, jako na mnoha jiných místech v Dolomitech i tady probíhaly úporné boje první světové války. Toto území bylo součástí Rakouska, italské jednotky ho zabraly a pak se tady armády přetlačovaly sem a tam, opevňovaly se na vrcholech hor a vyhazovaly se i s celými vrcholky do povětří. Všude v okolí jsou z doby první světové různé pozůstatky, částečně zrekonstruované zákopy, polopodzemní kryty a ošetřovny (např. u Cinque Torri), nebo stovky metrů tunelů vysekaných ve skalním masivu, např. šroubovicově stoupající tunel pod vrchol hory Lagazuoi, je volně přístupný a je proměněn v takové skromné muzeum. Přímo o bojích v těchto místech a o tomto tunelu je natočen zajímavý film Výbušná válka.

Na téhle fotce jsou ve stěně před vrtulníkem rozpoznatelní mravenečci - členové bílého družstva. Pěkně je však znát proud horkých výfukových plynů za vrtulníkem.

 A zde jsou zase připraveni členové červeného družstva.

 Vlevo dole bílí ve stěně, v pravé části červení na mnohem pohodlnější pozici.

Vojenský minitábor pod stěnou, kterou museli někteří vlastními silami zdolat.

 

Tohle se také úplně každý den na nebi nevidí.