Odtud jsme pokračovali směrem od pobřeží se zastávkou u neuvěřitelně barevného sopečného kráteru Kerio. To bylo jediné místo na Islandu, kde po nás chtěli vstupné (pokud si pamatuji, tak dvě eura).
Odpoledne jsme zaplnili docela dlouhou procházkou po termální oblasti Hveragerdi. V celé oblasti se pořád odněkud kouří, něco u cesty bublá a případně ještě smrdí. Po několika kilometrech proti proudu potůčku jsme začali narážet na první skupinky lidí posedávajících, polehávajících a cachtajících se v mělké, ale teplé potoční vodě. Došli jsme až k soutoku horkého a studeného potoka a prozkoumali ještě asi kilometr údolí toho horkého. Různě na březích nebo přímo z jeho dna vyvěrala vařicí voda. S postupujícím časem lidé odcházeli a za chvíli jako by to údolí bylo jenom naše. Našli jsme si s Pínou šikovné místo, kde byla v potoce z kamenů vystavená hrázka a kde byla teplota vody už snesitelná. Rychle do plavek a už jsme se tam rozvalovali. Musím přiznat, že se mi z té jen taktak snesitelné horké vody a asi v kombinaci s tím jedním jejich slabým isladským pivem začala po chvíli trochu točit hlava, proto jsem vždycky na pár minut povylezl, sedl si na kámen a vařil si jenom nohy. Pavel s Ondrou si to nechali ujít a radši se o kus dál snažili donutit zapózovat ovci a berana pro jejich focení.
Po téhle lázeňské proceduře nás při návratu k autu zastihl pořádný déšť a asi na hodinu nás uvěznil pod venkovní stříškou chatky s občerstvením, které už však bohužel mělo po zavíračce. Jakmile déšť polevil, začali jsme v okolí hledat místo ke stavbě stanů, ale žádné vhodné jsme nenašli. Když to bylo trochu schované, nebyl tam ani kousek roviny, když to bylo rovné, bylo to hned na očích u cestičky. Vydali jsme se tedy na další cestu autem a než jsme konečně zakempovali, zůstalo za námi ještě pěkných pár desítek kilometrů.
