Vhodným výchozím místem se mi jevila obec Strašice na hranicích bývalého (ještě před deseti dny) vojenského újezdu. Při hledání spojení se na mě usmálo štěstí, v sobotu ráno jezdí autobus z pražských Nových Butovic přes Beroun až do Strašic, paráda.
Další masivní douglaska tisolistá zdobí zahradu.
Objekt je nedostupný, časem tady má vzniknout turistické informační centrum, nicméně ne přímo v zámečku, ale formou nových objektů v jeho okolí.
Přes cestu naproti zámečku je na soutoku říčky Klabavy s Třítrubeckým potokem kamenem vyzděná nádrž, která poháněla vodní elektrárnu zbudovanou za druhé světové války.
Budova elektrárny má novou střechu, ale jinak je v dost zuboženém stavu.
K pomníčku Františka Komance jsem žádné bližší info nenašel.
Pomůcka pro zbloudilé turisty v nouzi, kteří si potřebují přivolat pomoc. Tabulka kromě zeměpisných souřadnic a základních telefonních čísel (obsahuje i číslo na armádu) uvádí název místa a hlavně velkou číslici označující tento bod. Podle toho dokáží záchranné složky okamžitě určit, kde se volající nachází. Už jsem to viděl dříve v Krušných horách, je to dobrý nápad, ale zrovna tady, na rozcestí u zámečku je cedulka možná trochu nadbytečná, čekal bych ji spíš na zapadlejších místech.
Jen ohlédnutí přes rameno na solitér uprostřed rozcestí.
Fotografování počasí zrovna moc nepřálo, ale výhled ze 789 metrů vysokého kopce Kočka na o tři sta výškových metrů níže ležící Padrťské rybníky i tak potěšil. Fotka je metodou HDR složená z pěti různě exponovaných snímků.
Bližší pohled na hráz Dolejšího padrťského rybníka. V pozadí se pozvolna zvedá úbočí Palcíře.
Tady je v dálce trochu vidět i hráz Hořejšího padrťského rybníka, která už byla v posledních letech přístupná.
Třešeň u cesty pamatuje časy existence zdejší obce Záběhlá, která měla hospodu, vlastní školu a velkou kapli. Obyvatele nejprve vyhnali za války v roce 1941 Němci a ty, kdož se po válce vrátili zpět, čekal v roce 1952 stejný osud podruhé a natrvalo.
Z úbočí Palcíře se přes pláň otevírá pohled na protější Kočku. V dálce více zasněžený je vrch Praha s věží nesoucí meteoradar a různá další zařízení.
Díkuvzdání za zrušení roboty v Kolvíně r. 1848. Náhradní dřevěná cedulka.
Někdo pije icetea značky Nestea, my máme rádi doubletea (čaj vylepšený tatranským čajem).
"Na tomto místě stával statek č.p. 19, kde rod Krátkých více než tři staletí hospodařil a r. 1941 byl přinucen svůj domov opustit."
Železniční stanice Mirošov, sem jsme po 23 km došli. Na setmělou poničenou nádražní budovu s okny zatlučenými překližkou je sice smutný pohled, ale kontrast mezi jejím stavem a hrdým názvem Mirošov město mě skoro rozesmál.
Odtud nás lokálka dovezla do nedalekých Rokycan, kde jsme zašli zkontrolovat kvalitu produkce zdejšího piva. V podniku U Stočesů asi pět minut pěšky od nádraží mají vlastní minipivovar a nabízí mj. i možnost objednat si sadu decových skleniček s ochutnávkou jejich piv. Nám nabídli světlou jedenáctku a dvanáctku, polotmavou dvanáctku, pšenici, citronový radler a pomerančový speciál. Ty klasiky byly dobré, pšenice byla dobrá pšenice. Radlery nemám rád, chvíli z nich cítím chuť piva a chvíli chuť ovocné šťávy a pere se to a nespojuje se to, ale z tohohle jsem cítil jen tu ovocnou šťávu a chuť piva chyběla, což bylo možná dobře a možná špatně, můj vztah k radlerům to rozhodně nezměnilo. Z pomerančového speciálu jsem pomeranč skoro necítil a proto mi speciál chutnal. Bál jsem se nějakého nepovedeného ochucení, ale to se naštěstí nekonalo. Mimo tuto ochutnávku tu nabízeli ještě druhý speciál typu IPA. Dal jsem si jedno malé a to bylo vynikající! Stihnul jsem za ním poslat ještě dva jeho bratříčky, než jsme museli vyběhnout na vlak (přiřítil se asi dvacet vteřin po doběhnutí na nástupiště).
Nakonec ještě mapa pochodu (po kliknutí vetší velikost).
