sobota 15. října 2016

Rakouské Alpy léto 2016

Loňský průzkum českých ferrat byl sice fajn, ale letos jsem se po dvouleté přestávce zase chtěl s kamarády vydat na ferraty někam do opravdických hor. Nechtělo se mi řídit až do Itálie, tak jsem místo Dolomit zvolit Rakousko. Nakonec to ale na kilometry vyšlo velmi podobně.


V pátek asi v pět ráno jsme z Prahy vyrazili na západ směrem na Mnichov, který jsme tentokrát neobjeli po dálničním okruhu, ale projeli rovnou skrz. Městem jsme krásně profrčeli, vnitřní průtah je všude minimálně dvouproudý a z velké části zatunelovaný. Přes Ga-Pa jsme přejeli hranici a po dálnici od Innsbrucku dorazili do Umhausenu v údolí Oetztal, které dalo jméno asi nejznámějšímu chlapovi vykopanému v ledovci. Taky tu jako atrakci pro děti mají celou jím inspirovanou "pravěkou" vesničku.


My jsme s Pavlem oba "Husákovy děti", proto jsme, vzhledem k věku, navštívili místo pravěké chýše radši nedalekou hospůdku a osvěžili se jedním točeným. Pak už jsme došli pod úpatí vodopádu, kde jsme se po navléknutí do sedáků vydali po lanovém mostě přes říčku k nástupu na místní ferratu pojmenovanou podle vodopádu jednoduše Stuibenfall.


Ferrata je to středně obtížná, nijak extrémně dlouhá a zejména v horní části nabízí výhledy na vodopád.


Snad prvně jsem tady viděl vedení lana skrz provrtaný kmen živého stromu, a to na několika místech. Narazil jsem na tuhle čuňárnu i druhý den na ferratě Hias.


Zakončení je velmi stylové - traverz přes lanový most, pod kterým už končí divoké peřeje vystřikující vodní tříšť až na ferratistu a říčka se láme přes skalní práh a vrhá své vody do prázdna.



Za mostem (ale i před ním, pokud by někdo nenašel odvahu k chůzi nad chřtánem propasti) se ferrata napojuje na místní turistickou cestu. Po ní se dá pár desítek kroků dojít přes zde už masivní dřevěný most na umělou vyhlídku ne jako ale skutečně stvořenou pro fotografování vodopádu a těch šílenců, co přes něj lezou jen po natažených lanech. Akorát odsud asi máme všichni stejné fotky ;-)


Sestup je veden zajímavě, není to sice nic přírodního, nejprve se jde po mnoha a mnoha úsecích ocelových schodišť, ale pak to přijde. Z jedné strany údolí na druhou vede 80 metrů dlouhý most tvořený převážně ocelovým schodištěm, celá konstrukce je zavěšena na lanech a vypnuta pomocí lan vedoucích pod mostem, takže se to ani moc nekývá.





Protože jsme se k autu vrátili asi kolem páté odpolední, rozhodli jsme se využít času a rovnou ještě ten den přejet do oblasti, v níž jsme chtěli ferratovat nazítří. Viděl jsem v tom nápadu jen samé výhody, vyhneme se sobotní dopolední špičce na dálnicích při střídání dovolenkových turnusů, nebudeme muset hledat (a platit) kemp a přespíme pod širákem na známém plácku u Hallstattského jezera a nezaplácneme sobotní dopoledne přejezdem.


Všechno to sice nakonec klaplo, ale vzhledem ke 300 km vzdálenosti, k přestávce na odpočívadle na vaření teplé večeře a k pátečním zácpám na dálnicích jsme do cíle dorazili až za tmy kolem jedenácté večerní. Naštěstí se místo moc nezměnilo, velkou travnatou piknikovací pláž na břehu jezera nikdo nezastavěl ani neproměnil v autokemp a bouda se záchodky a s umyvadlem se studenou pitnou vodou tu také pořád stála. Po 13 letech jsme zde tedy opět hodili na zem karimatky a usínali zavrtaní do spacáku s pohledem na úplně jasnou noční oblohu nerušenou světelným smogem. Výraznou Mléčnou dráhu občas přelétl meteor, bylo to jako záběry z nějakého idealizujícího romantického filmu.


Sobota - ráno bylo jak už to tak bývá. Trochu hladu, všechno pořádně mokré od rosy, ze spacáku se nechtělo, ale nakonec se muselo. Po snídani jsme přejeli na druhou stranu masivu Dachstein někam k Ramsau a zaplatili si vstup do soutěsky Silberkarklamm. Po pár stech metrů putování a občasném čekání v proudu turistů na úzkých dřevěných schodištích jsme spatřili začátek ferraty Hias. Opět jsme startovali po lanovém mostíku přes potok, tady naštěstí nával nebyl. Ferrata je to nepříliš dlouhá s krásným lezením.


Části se dají lézt čistě, pouze po skále, jinde má zase "sportovní" charakter, což znamená pro drtivou většinu populace nutnost používat umělé stupy a rukama ručkovat po laně.


Ze skály je vidět ferrata Rosina, která vede přímo naproti na druhé straně údolí. Zrovna se tam také pár jedinců posouvalo k nebesům.



Z konce ferraty nás lesní cestička dovedla skoro po vrstevnici k horské chatě usazené v místě, kde se údolí nad soutěskou rozšiřuje. Pivo bylo zasloužené a chutnalo v tom horku na jedničku. A když z druhé strany od Rosiny přišla čtyřčlenná skupinka z Moravy, chutnalo druhé pivo v družném rozhovoru ještě líp. Byly to shodou okolností ty postavičky, které jsme asi před hodinou viděli přes údolí šplhat po skále. Pěli takovou chválu na ferratu Rosina, že nás přesvědčili, ať si ji taky zlezeme, že fakt stojí za to.

TADY MOŽNÁ JEDNOU BUDE FOTKA, JESTLI MI NĚJAKOU LENKA Z MORAVY POŠLE

Po pár společných památečních fotkách s příjemným a veselým číšníkem v kožených kraťasech s padacím mostem nás všech šest opustilo chatu a sešli jsme zpět do soutěsky. Tam nás noví kamarádi z Moravy nuceně nahnali na lanový most přes potok (pro změnu). Z mostu už pokračovalo lano kolmo vzhůru po skále. Musím uznat, že Rosinka byla také fajn ferrata a jsem rád, že jsme překonali lenost a ještě si ji dali. Při návratu jsme se radši vyhnuli horské chatě a opuštěnou soutěskou se v pozdním odpoledni vrátili k autu.
Zbýval jen přejezd těch asi 80 km zpět do Hallstattu a radosti jako vaření a konzumace večeře. Před večeří zbývalo ještě trošku času, tak jsem neodolal a spáchal asi čtvrthodinovou koupel v dost studeném, ale průzračně čistém jezeře. I nadcházející noc měla být bez deště, proto jsme bez obav opět zalehli pod strop ze samých souhvězdí.

Program na neděli byl jasný, před odpoledním návratem domů absolvovat zdejší ferratu Echernwand, na jejíž existenci nás včera upozornili noví kamarádi. Parkuje se za peníze u dolní stanice lanovky přímo ve městě a odtud vede také horizontální a pak lehce dokopcovitý příchod k žebříku, jímž ferrata začíná. Trochu nám to narušilo utvářející se posloupnost ferrat začínajících lanovým mostem :-) Lezení je zde opět příjemné, středně náročné, hodně míst se dá přelézt čistě, což přináší více zábavy, než nucené využívání lana a kramlí, těch je víc až v horní půlce. Nevýhodou této skoro jižní stěny ve slunečném dni je strašné vedro, rozpálená skála a lano, na kterém se ruka bez rukavice často ani nedá udržet. I tady jsme potkali spoluobčany z vlasti (na málokteré ferratě jsem je ještě nepotkal), tentokrát jich byl celý autobus od Adventury. Během naší svačinové a foticí přestávky nás dolezli my jsme se napojili asi  někam doprostřed jejich štrůdlu. Nesnažili se o čisté lezení, tak byli dost rychlí a ti za námi nás trochu tlačili. Naopak jeden z těch před námi měl dost problémy v silových úsecích a tak nás zase brzdil. Dalo se to přežít.


Od konce ferraty vedla lesní cesta k tomu, co zdola od jezera vypadá jako nějaký zámeček. Ve skutečnosti je to velká vyhlídková restaurace nad horní stanicí lanovky.


Dokonce tam vede výtah pro ty, kdož odmítají nebo nemohou udělat ani krok do kopce. Venkovní terasa restaurace hostila jen minimum ferratistů a horských turistů, zato byla plná podobných typů, jako ty dvě asijské holčiny u vedlejšího stolu. V modních botkách a šatečkách uždibovaly z jednoho společného talíře se zeleninovým salátem, oči nespustily ze svých ajfounů a vedle talíře měly na stole ještě kapesní akumulátorový mini větráček.
Když jsme si tak s Pavlem svlažovali hrdlo pivkem (já na nealko překvapivě dobrým pšeničným) a užívali si ta jezerní panoramata, zahlédli jsme opodál známé tváře ze včerejška, také už měli ferratu za sebou.


Po dopití jsme spáchali společné foto na vyhlídkové plošině ve tvaru ostrého betonového trojúhelníku vybíhajícího odvážně z kraje terasy do volného prostoru a rozloučili se. Pak už jsme klikatícím se chodníkem sešli zpátky dolů do města.


Ještě jednou jsme zajeli na známé místo k jezeru a spláchli ze sebe hromadu soli, potu a únavy, aby to cestování domů bylo trošku příjemnější.

(Travnatá pláž je vidět přibližně uprostřed následující fotky kus za městem pod skalním masivem.)

Před hranicemi si nás trošku povodila navigace, protože ještě neznala nový úsek rakouské dálnice, ale do Suchdola nad Lužnicí jsme se nakonec dostali, jen menší oklikou přes Dolní Dvořiště namísto přechodu v Českých Velenicích. V Suchdole se z plánované krátké zastávky u kamarádky Jitky stalo moc příjemné kecání do noci a nakonec i přespání (nedokázali jsme se z jejího naléhání nijak vymluvit).
Ráno jsme při strachu z pondělního ranního provozu vstali už před pátou, přesto nám cesta do Prahy kvůli zácpám kolem Benešova a na okruhu nyní značeném Dé nula trvala tři hodiny namísto obvyklých dvou. Přibrali jsme Pínu, který s námi z důvodů pracovního vytížení do Alp nemohl, a pokračovali severním směrem do Děčína. Zdejší pískovcová multiferrata Pastýřská stěna za ten výlet určitě stojí. U nástupního místa jsme natrefili na autora a stavitele zdejších ferrat pana Karla Bělinu, pomohli mu s připevněním jedné informační tabule, pokecali a přispěli mu na vybudování nové ferraty v opuštěném lomu nedaleko Děčína. Je skvělé, že někdo dělá takové věci pro radost ostatních!

Fotky ve větší velikosti HÝR

čtvrtek 28. července 2016

Vyjdi Beran, přejdi Jordán

Dnešní rodinný výlet jsem naplánoval v CHKO Brdy - na základě tipu kamaráda Filipa  jsem se chtěl mrknout na dopadovou plochu Jordán s jejími bunkry.
Cestou od Zaječova, resp. Dolní Kvaně, jsme nejprve vystoupali kolem studánky Beranky na vrch Beran, což je takové to klasické romantické místo se skalkou, suťovištěm a pokroucenými borovicemi. I nějaký ten výhled do kraje se najde, ačkoliv dnešní opar nám vzdálenější místa utajil.

Po návratu na hlavní cestu jsme pokračovali pořád do kopce směrem na Hejlák kolem bývalého letiště a ke studánce U Panny Lídy.

Za studánkou se naše kroky stočily postupně na jih a na západ k dopadovce. Protože už minulo poledne a hlad se ozýval, byla pikniková zastávka u Červeného potoka jasnou volbou. Jako bonus jsme kolem sebe našli několik pěkných menších mladých suchohřibů.

Kolem německé strojovny na výrazném rozcestí a několika masivních mravenišť jsme se napojili na asfaltku vedoucí na Jordán.

Příjezd na plochu střeží bývalá německá pozorovatelna. Při pohledu k obzoru dominuje dopadové ploše porostlé jen vřesem a borůvčím pěchotní srub CE Jordán postavený v roce 1936 pro zkoušení výzbroje a vybavení těžkého opevnění. Asi sto metrů od něj cestou k pozorovatelně na nejvyšším místu - vrcholu Houpák, je lehce poničený "řopík" - opevnění vzor 36.




úterý 15. března 2016

Island - sedmý den

Do posledního dne naší návštěvy Islandu jsme se po klidné noci probudili na ovčí pastvině do suchého rána. Posnídali jsme nedaleko zbytků lebky nějakého koně a nasměrovali naše koně pod kapotou na zpáteční cestu do Keflavíku. Byl to den majáků, viděli jsme nejméně čtyři.
Zastávku s menším výšlapem jsme si udělali v geotermální oblasti Seltún. Opět to všude prskalo, kouřilo a smrdělo, čerti asi přikládali pod kotle. Potkali jsme se tu s chlapíkem ze Slovenska, který na Islandu už pár let žije, živí se rukama a přivydělává si jako průvodce krajanů. Dal nám nějaké tipy na zajímavá místa mimo hlavní turistické trasy, ale vzhledem ke zbývajícímu času jsme využili jen jeden tip na prohlídku pobřeží s divokými útesy. Žel, ani tady jsme nenarazili na papuchalky, ale užili jsme si pozorování akrobatických kousků racků a rybáků.
Jen co by kamenem dohodil od pobřeží jsme si prohlédli geotermální elektrárnu obklopenou jezírky vroucího bahna. Přes clony mlhy se tu nedalo moc fotit a smrad sirovodíku jsme ze sebe cítili ještě za hodinu.
Poslední hodiny před vrácením věrně sloužící Vitary jsme strávili na severním výběžku ostrova nad Keflavíkem. Tohle místo se dvěma majáky se jmenuje Garður a je tu neplacené veřejné tábořiště s toaletami a umývárnou nádobí.
Odtud jsem pak zavezl kluky na letiště, nechal jim své věci, zajel do Keflavíku vrátit auto a vrátil se za nimi těch pět kiláků po svých. Letištní zaměstnanci odbavovali langsam stylem, takže měl let zpoždění, nicméně žádné důsledky z toho neplynuly. V Berlíně nám auto také nikdo neukradl ani nevykradl, takže jsem si ne zcela čerstvý mohl vzápětí odřídit ještě 300 kiláků do Prahy. Cestou už se nepřihodilo nic zvláštního kromě toho, že nám ještě v Německu málem došel benzín. Poslední pumpa byla snad hned kus za Berlínem a k hranicím jsem se už plížil sotva stovkou se superlehkou nohou na plynu jen na výpary z nádrže.



















Fotky v mnohem větším rozlišení si můžete prohlédnout ZDE.